Historie

HISTORIE JUNDROVA

Jundrov vznikl v meandru vytvořeném řekou Svratkou na jejím západním břehu, na úpatí vrchů Holedná (povodně Hochleiten) a Holobrtenky (původně Obertanger). Archeologické nálezy potvrzují, že prostor byl osídlen již v dávnověku, před tisíci lety.

O existenci vlastní obce se dozvídáme poprvé v roce 1277. Přemysl Otakar II. tehdy, 4. září, udělil brněnskou kapli sv. Jana Křtitele při hradě Špilberku s věnem, které tvořil dvůr a pět lánů v Řečkovicích a ves Sulostovice (Sulostowitz), svému kaplanovi, doubravnickému probošovi Jindřichovi. Přemyslův syn Václav II. listinou z 23. března 1300 mezitím uvolněnou kapli, resp. její patronátní právo, daroval katedrální kapitule v pruském Chelmmu s tím, že její majetkovou výbavu tvořily vsi Řečkovice a Jundrov (Judendorf) s mlýnem na řece Svratce. Jelikož jde v obou případech o jednu a tutéž kapli, byly Sulostovice ztotožněny s Jundrovem. Přímou oporu tohoto tvrzení nemáme, ale jeho pravděpodobnost je značně vysoká. „ V uvedené době bývalo běžné, že vsi mívaly dva názvy, starší český, a z něj odvozený nebo naopak zcela odlišný německý. Jméno Sulostovice lze vyložit jako *ves lidí Sul(h)ostových*, Judendorf pak nikoli jako ves Židů, tj. osídlenou Židy, ale jako ves, s níž měl nějaký Žid co do činění: mohl ji mít v zástavě či se kupř. pokřtěný ´Žid mohl podílet na jejím vysazení. Německý název pak u německy hovořícího obyvatelstva převládl, časem se zkrátil na Jundorf a posléze na češtěji znějící Jundrov“, jak uvádí historik Libor Jan. Variant názvu je však více: Jundorff v 15. století, Juondorf v 16. století v české variantě se Jundrov objevuje poprvé počátkem 17. století, německá varianta Judendorf/Jundorf se však udržela v úředním názvosloví až do poloviny 20. století. Vraťme se  se však zpět. Počínaje rokem 1300 se Sulostovice v listinách již nikdy neobjevují a vždy se hovoří jen o Jundrovu. Je tomu tak i ve třetí nejstarší listině, kde je obec zmíněna. Pochází z roku 1323 a pro Jundrov je důležitá sdělením, že od této chvíle přechází farní správa od původního kostela Panny Marie na Starém Brně k nově zřizovanému v Komíně. Ke komínskému kostelu byly přifařeny také vsi Jundrov (Judendorf), Žabovřesky a Manice. A tak je tomu v případě Jundrova dodnes.

Během 14. století Jundrov připadl herburskému klášteru v Brně. Nevíme přesně kdy, ani který panovník postoupil práva k Jundrovu herburkám. Z nejstaršího dochovaného urbáře kláštera se nám dochoval první detailnější popis obce. Bylo zde několik lánových majitelů, 15 menších podsedků, hospodářský dvůr, zeleninové zahrady, mlýn (neznámo kde) a vinohrady v Zadní a Přední hoře. Německé názvy tratí naznačují, že ve 13. století byla ves vysazena pomocí německy hovořících kolonistů, odtud i nový název v tomto jazyce. Vinohrady, které byly s Jundrovem vždy spojeny, v polovině 15. století podlehly zkáze a klášter je prohlásil za svobodné. Místní je znovu osadili a zdarma využívali. Tato výhoda skončila výnosem Ferdinanda I. z roku 1531, který bylo nařízeno odvádět klášteru povinné dávky.

Roku 1530 měla ves celkem 19 usedlostí, z toho dvůr o dvou lánech, kde seděl Matouš Dvořák, dva lánové statky, dva půllány a 14 podsedků, ze kterých se odváděly pravidelné dávky vrchnosti. Ke vsi patřila řeka s rybáři, les a vinice.

Mezi usedlíky se objevují příjmení Hezlar, Ručka, Škara, Chudáček, Varfulc a Vopička. Česká příjmení obyvatel vesnice, a tedy i užívaný jazyk, potvrzuje soupis zbraní z 60. let 16. století, ve kterém se zmiňují Drupola, Suchbečka, Jančáček, Strýček, Špaček, Šnápek, Polák, Bednář, Škára a Lukšů.

Po zániku herburského kláštera v roce 1578 jeho majetek přechází na jezuitský řád. Obec získává novou vrchnost. A ta je důslednější ve vymáhání svých práv nežli předchůdkyně.  V případě Jundrova tak platnosti pozbyly propouštěcí list poddaným, kterými je herburky osvobozovaly od roboty. S nástupem jezuitů je možné si učinit první detailnější představu o obci, hranicích panství (dodnes) jsou dochované hraniční kameny mezi jundrovským a kohoutovickým zbožím v trati Hobrtenky z let (1588 a 1589), počtu domů i sociálním složení obyvatelstva. Soupis z let 1581 – 1583 uvádí dvůr se dvěma lány a jedním čtvrtlánem (držel jej Abraham Dvořák), dále jeden celolán, pět čtvrt lánů, z toho tři vždy s podsedkem, jeden dvoupodsedek, 12 podsedků (z toho jeden kovář) a tři chalupy. Dohromady 23 domů, tedy počet, který se po dalších bezmála 200 let nezmění. Ve vinohradních horách se jako majitelé vinic uvádějí obyvatelé z Jundrova, Komína, Kohoutovic, Bystrce, Žabovřesk a Starého Brna. Panské výnosy z rozsáhlých jundrovských vinohradů nebyly tehdy vysoké. Jezuité si prosadili jejich navýšení na ročních 6 bílých grošů z každé viniční čtvrti.  Za to, také jako ocenění za pokojnou náboženskou konverzi ke katolictví, se místním v roce 1590 dostalo od jezuitského rektora Petra Torrentina dvojí výsady: práva odúmrti a práva bezškodně pást ve všech jundrovských lesích. Poddaní v této souvislosti mj. akceptovali povinnost donášky 10 vykrmených hus na brněnské ústředí řádu (odtud pravděpodobně tradice martinských hodů).

Oboustranně výhodné odúmrtní právo umožnilo místním udržet statky s polnostmi v rámci rodiny či širšího příbuzenstva. Stalo se základem rodové držby půdy, která je v případě Jundrova mimořádně stabilní.  Dokladem je urbář z roku 1643, který uvádí jména držitelů gruntů, se kterými je možné setkat se i o 300 let později (Vyzina, Vykoukal, Šmíd, Ondráček, Sklenář). Nic na tom nezměnila ani kompletní obměna majitelů statků po roce 1645, kdy v souvislosti se švédským obléháním Brna za nejasných okolností zahynulo pravděpodobně všech 24 hospodářů. O pár desítek let dříve došlo sice k nevelké, ale přece jen důležité změně. V květnu 1619 byli jezuité z Brna vypuzeni, jejich majetky převzaly nekatolické stavy. Od nich je odkoupil za 10 000 zlatých jeden z nejzámožnějších šlechticů na Moravě Vilém Dubský z Třebomyslic a připojil je ke svému řečkovickému panství. Po bělohorské porážce o nashromažděný majetek přišel a ten byl jako konfiskát postoupen roku 1623 jezuitům. Vše se tedy vrátilo do starých kolejí, jen ze správního hlediska Jundrov přešel na příští staletí pod Řečkovice. Z následků hrůzné třicetileté války (1618-1648) se obec rychle vzpamatovala. Údaje z roku 1673 potvrzují, že všech 24 domů, z toho jeden celolán, dva třičtvrtělány, tři čtvrtlány a 18 podsedků, bylo osazeno. A nic na tom nezměnily ani pravidelně se opakujícící ničivé požáry (1653, 1672, 1691 – celá ves). Hůře na tom byly vinice, poničené při obléhání města. Využívaly se pouze z jedné třetiny, a to ještě zčásti díky nové výsadbě trati kusu Novosady, na místě kusu lesa darovaného jezuity pro zmírnění válečných škod. Majitelé panství místním přispěli také na stavbu hospody, o níž projevili velký zájem. Počínaje rokem 1700 tak skladbu jundrovského obyvatelstva natrvalo rozšiřuje krčmář. Mezitím byl znovu rozměřen majetek v obci. Následkem toho vymizeli Podsedníci, ze který se stali čtvrtlánovci se stejně velkými pozemky. Lánící, tedy velcí sedláci, zůstali.

Důležitým zdrojem příjmů tehdejších obyvatel (a samozřejmě díky tomu i panství) zůstávaly zisky z prodeje (šenkování) vína vypěstovaného na vinohradech v tratích Přední hora, Zadní hora, Nová hora a Novosady. Vinná réva coby charakteristická místní komodita pronikla také na obecní pečeť z roku 1646 s nápisem Der Gemein – Insigl in Judtendorff, která měla ve znaku dva hrozny obklopující vinařský kosíř. Jistý díl vinohradů náležel ke každému domu, kterých v polovině 18. století katastry evidovaly 24 selských, 1 obecní a 3 bez polí. Práce na panském se ve všech týkala tři dny v týdnu, sedláci museli zastat dvouspřežní koňskou robotu, čtvrtláníci pěší robotu odvedenou jednou osobou (v létě se jim zvyšovala povinnost na šest dnů v týdnu). Za odvedenou práci dostávali jisté kompenzace v podobě naturálií, výhod a mezd. Klíčová změna v postavení jundrovských poddaných nastala v souvislosti se zrušením jezuitského řádku v roce 1773.  Jundrov a celé řečkovické panství se dostaly pod státní správu. Na získaných statcích se stát rozhodl vyzkoušet moderní národohospodářské postupy, jejichž podstata spočívala ve zrušení nevolnictví, rozdělení panské půdy za pravidelný nájem mezi poddané a zrušení roboty a její převedení na peněžní a naturální kompenzace. A řečkovické panství přišlo na řadu jako první. Již v roce 1778 byla s poddanými uzavřena smlouva, díky níž skončila robota, a obyvatelstvo bylo propuštěno z nevolnictví. Okamžitou výhodou se staly osobní svobody – možnost svobodně uzavírat manželství, stěhovat se mimo panství a studovat  - které si bývalí jezuitští poddaní mohli užívat o tři roky dříve než Josef II. vydal oficiální výnos o zrušení nevolnictví. Součástí uzavřené smlouvy bylo zrušení roboty za náhradu, která spočívala v pravidelné, každoroční splátce a výkonu některých prací na panských majetcích za stanovenou mzdu. Podmínky sice nebyly tak výhodné jako u dalších panství, ale časem se vše narovnalo. V této době (1782) došlo také ke správnímu sloučení řečkovického a královopolského panství.

Stát záhy získaný majetek prodal. V roce 1826 řečkovický statek odkoupil za 139 905 zl. bývalý inspektor panství Račice a stávající mlynář v Modřicích Josef Schindler, původem ze Svitav z rodiny soudce a barvíře, do jehož rukou se o rok dříve dostala také část královopolského panství. Řečkovická část rodinného majetku přešla v roce 1831 na syna Antona Theodora, 1881 na jeho syna Antona Oskara (od roku 1884 šlechtic z Račiczborgu) a od něj roku 1905 za 775 000 korun k Aloisi knížeti Schönburg-Hartensteinovi, který jej držel od roku 1944. Posledním soukromým majitelem statku před znárodněním byl Aloisův syn Alexander. Z hlediska vývoje Jundrova měly provedené reformy mimořádný význam, neboť narušily po staletí neměnnou podobu obce. Parcelace půdy umožnila skokový nárůst zástavby. Do roku 1790 se počet domů zvýšil na 46 (290 odbyvatel). O čtyři desetiletí později přibylo jen pár dalších domů. Na první přesné mapě obce z roku 1826 je patrný základní půdorys obce v podobě ulicovky rozložené po obou stranách cest od řeky směrem k zalesněnému pásmu vrchů. Obec sestávala ze dvou tehdy ještě samostatných celků: kompaktního jádra selských gruntů blíže řece a v horních partiích utvořené mladší domkářské zástavby – tzv. Boček – vzniklé parcelací vrchnostenské půdy z 80. let 18. století.

V polovině 19. století měl Jundrov 57 čísel popisných (89 obytných jednotek), ve kterých žilo 411 obyvatel. Patrný byl výrazný zemědělský charakter obce. Na 24 gruntech se věnovali zemědělství, ve čtyřech případech bylo zaměstnání spojeno s konkrétní živností, jeden kombinoval obě zmíněná zaměření, část obyvatel pracovala ve vrchnostenských službách. Zbylé obyvatelstvo se dělilo na výměnkáře, zemědělské nádeníky a v menší míře také na tovární dělníky, zaměstnané v bouřlivě se rozvíjejících industriálním předměstském prostoru Brna. Sociální struktura gruntovníků byla jednoduchá: čtyři Pololáníci obdělávali pole o výměře 16 jiter, 20 čtvrtláníků areu 7 jiter. Mimo ně v Jundrově žil panský fořt (polesný), hostinský, kovář, dva krejčí a švec. Kdysi výnosné vinohrady jsou hodnoceny jak průměrné, navíc nahrazované ovocnými stromy, angreštem a rybízem. Polovinu katastru zabíral les (zcela v majetku vrchnosti)., čtvrtinu pole a necelou desetinu vinice. Pestrou krajinou mozaiku doplňovaly louky, pastviny a zahrady. Když bychom tento stav porovnali s obdobnou statistikou a o sto let mladší (1948), byl by na první ohled patrný výrazný posun směrem k monotónní krajině. Zůstal les, pole ustoupila na pětinu a prakticky zcela zmizely vinice (zanikly po roce 1900 v důsledku nákazy révokazem a peronosporou), louky a pastviny, jejichž místo zaujaly ovocné zahrady (pětina katastru). Příčin bylo hned několik. Klíčové jsou především změny v zemědělských postupech a odklon od výlučného zaměření na zemědělskou výrobu směrem k zaměstnání a v sekundárním (industriálním) a terciálním sektoru, kdy zahrady plnily roli doplňkové obživy nenáročné na čas.

Jundrov i přes jistý vývoj zůstával (a vlastně dodnes, chtělo by se říci, bohudík, zůstal) vesnicí stranou dynamického dění, závislou na svém okolí. Obec neměla svůj kostel, pouze v kapli sv. Josefa, poprvé zmíněnou v roce 1657 v souvislosti s jejím rozšířením a zbouranou bez náhrady o tři století později. Farně obec náležela do Komína, kam také docházely jundrovské děti až do roku 1874 do školy. Vrchnostenská správa sídlila v Řečkovicích. V obci neexistoval žádný větší hospodářský subjekt, což bylo Jundrovu vlastní i v moderní éře, kdy na jeho katastru nevyvíjel činnost ani jeden zemědělský či průmyslový závod, pokud by mezi ně nepočítaly místní ledárny. Rozvoj znemožňovala minimální dopravní infrastruktura, kdy spojení s okolím zajišťovala síť stezek navázaná primárně na tok řeky Svratky (Komín, Staré Brno), spojení do Žabovřesk umožňoval brod, příp. přívoz. Plošnému rozvoji zástavby bránily přírodní podmínky – z jedné strany řeka a z druhé lesnaté vrchy.

Revoluční událostí let 1848/1849 neměly na Jundrov žádný vliv. Zrušení poddanství a roboty bylo vzhledem k dosavadnímu vývoji v mnoha ohledem formální. Většina usedlostí již byla tou dobou splacena (svobodná), nově odpadly pouze zbývající povinnosti vůči panství a farnosti. Zavedením obecní samosprávy skončila vazba na řečkovické panství (velkostatek). Úřad rychtáře zanikl a jeho pravomoci převzalo volené zastupitelstvo na čele se starostou. Samostatnou obcí se však Jundrov nestal. Byl sloučen s Vinohrádkami, Žabovřeskami a Kamenným Mlýnem v jednu obec Žabovřesky a tento stav vydržel až do roku 1867. Teprve tehdy se stává samostatnou obcí, než se v roce 1919 začlení do Velkého Brna. Z hlediska státní správy se Jundrov stal součástí politického okresu Brno-venkov (až do 1919) a soudního okresu Brno, resp. Brno-okolí.

Přerod Jundrova z ryze zemědělského venkovského sídla na spádovou, periferní součást brněnské industriální zóny měl velmi pozvolný nástup. Sledovatelný je až v posledních třech dekádách existence monarchie. Jednoznačným impulzem byla zvýšená koncentrace dělnictva v Jundrově, které z části pocházelo z místních zdrojů odklonem od pomocných zemědělských prací, většinou však souviselo s přistěhovalectvím. Nárůst počtu obyvatel a domovní zástavby podnítily další rozvoj a modernizaci obce. Jako nezbytné se ukázalo posílení komunikační sítě. Důležitou tranzitní osu představovalo zejména silniční spojení podél řeky do Pisárek, které bylo zkolaudováno v roce 1893. Omezení  v podobě nevyhovujícího přemostění řeky směrem k Žabovřeskám ukončila v roce 1900 stavba nového, kapacitně dostačujícího dřevěného mostu.

Díky zprovozněné okresní silnici mezi Žabovřeskami (tato pasáž dostavena 1905), Komínem (1908) a Pisárkami (dnes ulice Veslařská) získal Jundrov komunikaci, která umožnila S Brnem a zároveň se stala novou rozvojovou zónou obce. Předcházela jí regulace mohutného meandru Svratky v blízkosti jádra obce (od 80. let). Pozvolné rozšiřování zástavby převážně menších dělnických domků kolem původního jádra získalo díky silnici nový podnět. Od obou konců Veslařské ulice velmi čile vyrůstaly nové domy, sice zcela rozdílného charakteru, ale postupně vizuálně propojující oba konce rozsáhlého katastru.

Jundrov se vyvíjel jako obec národnostně (jazykově), i nábožensky, zcela homogenní. Cizorodý element se na katastru objevil až jako důsledek fenoménu luxusního měšťanského bydlení. Exkluzivní vilová zástavba, obdobná jako v Černých Polích, se podél Veslařské začala šířit od 60. let 19. století v návaznosti na výstavbu na ulici Hlinky. Atraktivní, přírodní prostředí svrateckého údolí ve směru od města se postupně zaplňovalo vilami brněnské úřednické a podnikatelské elity, mentalitou i jazykem příslušné k německému etniku. To se týkalo i řadové zástavby v Zadní hoře (ulice Antonína Procházky a Libušino údolí). Jazykovou menšinu evidovala jednotlivá sčítání obyvatelstva od roku 1880, nárůst je však spojen až s počátkem 20. století (v roce 1910 tvořila německá menšina asi 13 % obyvatel Jundrova). Existence Jundrova „dvou tváří“ trvala až do konce druhé světové války. Přestože výstavba na Veslařské zprvu solitérní celky propojila, odlišná identita prostoru zůstala.

Tradiční, uzavřená jundrovská společenská komunita, ve které po staletí dominovaly zemědělské rody, se na konci 19. a na počátku 20. století zásadně změnila. Dokladem toho jsou výsledky sčítání lidu. Zatímco v roce 1869 představovaly osoby navázané na zemědělství bezmála 2/3 obyvatel, v roce 1910 to byla již pouhá desetina. Na jejich úkor posílila vrstva průmyslového dělnictva (čtvrtina), služeb a státních zaměstnanců (rovněž čtvrtina). Svůj podíl si udržela pouze řemeslná, resp. živnostenská složka (desetina), odlišná od ostatních obcí přítomností pískařů a ledařů – tradičních řemesel navázaných na řeku. S přílivem dělnictva souviselo i pozvolné narušení letitého dělení vlivových skupin v komunální politice na dominantní selské křídlo, zástupce živnostníků (obchodníků) a domkařů. Nepatrně zvýšení aktivita od počátku 20. století, kdy se politické strany sdružují národní socialisté a především demokraté, jejichž zástupce se prosadil v obecním výboru. Katolický politický proud v obci své organizátory nenašel, přestože volební potenciál měl dle dostupných výsledků celozemských voleb velký.

Poměrně pozdě se v Jundrově rozproudil spolkový život (Národní jednota pro jihozápadní Moravu 1891, hasiči 1900 a Sokol 1910). Vedle samosprávy a spolků měla na fungování obce před rokem 1918 výjimečný vliv rod Regnerů z Bleylebenu. Největšími obecními investicemi před začleněním Jundrova do Brna byly stavby škol (první v roce 1874, druhá 1887) a školky (1912). V obci fungovala knihovna, na Veslařské pošta s telegrafem a telefonem, nad bezpečností bděli četníci. Moderní infrastrukturní projekty jako kanalizace, plynofikace, vodovod, síť kvalitních obecních komunikací, napojení na brněnskou hromadnou dopravu byly realizovány až během meziválečné éry. V jistém ohledu byla napřed „pisárecká“ část Jundrova, kde měl od počátku 20. století napojení na plynovod a vodovod sirotčinec, pisárecké vily se pitné vody domohly během první světové války. Taktéž zde fungovalo veřejné osvětlení. Během světového válečného konfliktu se obec potýkala s obdobnými obtížemi jako ostatní sídla, vázlo zásobování, životní podmínky se rapidně zhoršovaly, nedokončená zůstala přístavba školy. Obecní výbor se snažil vyhnout účasti na válečných půjčkách a upisoval pouze nižší částky, pravděpodobně s přihlédnutím  k  velkému zadlužení obce kvůli školním stavbám. Přibývalo hlášení o počtech obětí z řad jundrovských občanů. Z 209 odvedených se jich nevrátilo 49 a k nim je třeba připočíst ještě tři oběti z řad legionářů.

Zcela nová éra v dějinách obce nastala v dubnu 1919, kdy se obec stala součástí Velkého Brna. Zájem o připojení však místní samospráva projevila již krátce po vzniku Československa

Od připojení si radnice slibovala rychlejší uskutečnění tehdejších projektů, které by zvýšili úroveň služeb dostupných v obci. Do roku 1921 si ovšem Jundrovští rozhodovali sami, následně se obecní rozpočet stal součástí městského. Od té doby o tom, co potřebují jednotlivá  předměstí, rozhodovali v centru. A s ohledem na významnou pozici Jundrova v rámci více než dvou desítek nově připojených obcí šlo vše pomaleji, než místní očekávali a než čeho byli svědky v okolních sídlech. Zpočátku byla na vině také neutěšená poválečná hospodářská situace. Vázlo zásobování, potraviny a základní suroviny byly až do roku 1921 na příděl, stejně jako za války, a hlavně investičních prostředků se nedostávalo. Počátkem 20. století se však situace obrátila k lepšímu a to se na obci projevilo. Jedním z hlavních neduhů byla nekvalitní síť komunikací, prašná a po deštích rozbahněná. Jako první přišla na řadu hlavní silnice nahoru obcí (Nálepkova). Do roku 1924 byla zpevněna až ke kapli a následně nad školou. Na Bočku si museli počkat až do roku 1932. Celá stavba byla prováděna v nouzovém režimu, kdy byli na práce využívání nezaměstnaní. Mezitím se kvalitních vozovek dočkali i obyvatelé ulic Březové, Stromovky a Lelkovy. Zbývající komunikace se dořešily do konce 30. let. Velký zájem obec projevovala o napojení na elektrickou síť. Šlo především o veřejné osvětlení. Bylo dojednáno lampové osvětlení údolní Veslařské od Kamenného Mlýna po Vostrývku v roce 1922 a následujícího roku celé obce. Přibývalo také domovních přípojem a ve 30. letech již většina domů v obci měla i své vnitřní osvětlení. Od Pisárek byl do obce doveden i plyn a voda. Napojení na městský vodovod bylo realizováno v roce 1926 a na plynovod o čtyři roky později. Opět se to však týkalo pouze Veslařské, Nálepkovy a Lelkovy, zbytek zástavby se dočkal až během 30. let. Mnohem horší situace panovala v případě kanalizace. S tou se započalo až koncem 30. let a její úspěšné rozšíření zhatila válka. Prozatímní systém byl navíc zaústěn do Svratky. Naopak tou dobou se konečně našly prostředky na stavbu kvalitního, železobetonového mostu přes řeku, který nahradil stávající a notně přesluhující dřevěný. Se stavbou souvisela i otázka regulace řeky, která se v pravidelných intervalech rozlévala a ničila pozemky podél břehů. S úpravou se otálelo, resp. se upravovalo v jiných částech Brna, kudy řeka protékala. Z plánované regulace toku nakonec sešlo, jelikož dokončení přehrady povodním do budoucna zamezilo. Neúspěšně skončil sen jundrovských občanů o napojení na veřejnou dopravu, která by jim umožnila především snadnější dopravu do zaměstnání. Tramvajové propojení Pisárek a Žabovřesk přes Jundrov se nikdy neuskutečnilo a nejbližší zastávkou zůstala až do poloviny 20. století smyčka v prostoru Rosického náměstí v Žabovřeskách. Samozřejmě citelně do plánovaných aktivit města zasáhla velká hospodářská krize 1. poloviny 30.let, ze které se celý stát otřepal až po několika letech. Na druhou stranu se v rámci dotovaných podpůrných nouzových prací realizovala řada stavebních projektů.

O svěřování obce a rozvojových strategiích rozhodoval a s městem řešil místní národní výbor. Ten vzešel z obecních voleb z obecních voleb, jejich výsledky v meziválečném období bývaly poměrně proměnlivé a zčásti odvislé od celospolečenského dění. Vždy však v nich slavily úspěch socialistické strany – národní socialisté a sociální demokraté. Prvním starostou (předsedou místního výboru) byl v roce 1920 zvolen sociální demokrat, jehož mandát předčasně ukončil rozkol v sociální demokracii a vznik komunistické strany. Ta si hned získala početnou voličskou základnu. Levicově orientované výbory v Jundrově vládly po celou meziválečnou éru. Jen nebývaly příliš stabilní a členové zastupitelstva se často měnili. Ve vedení obce se pravidelně střídali sociální demokraté s národními listy. Levicový tábor vyvažovala pouze lidová strana, podíl ostatních stran, snad s výjimkou národních demokratů, byl minimální, a to včetně jinak obecně nejvlivnější prvorepublikové strany agrárníků. Když v roce 1924 v obecních volbách zvítězili s převahou komunisté, poslala do čela radnice dohoda ostatních velkých stran lidovce JUDr. Josefa Kadlece, pozdějšího 1. náměstka starosty města Brna, který bydlel v jedné z pisáreckých vil. Posilování dělnického elementu v obci i nadále pokračovalo. Příklon k levicovému spektru politické scény shodně potvrzovaly vedle komunálních voleb i výsledky těch celostátních. Nejsilnější pozici mezi německými stranami si v Jundrově rovněž udržovali sociální demokraté a za německou stanu vždy někdo ve výboru zasedal. S politickým soupeřením souvisel i život spolkový, který v meziválečné éře ožil. K hasičům a Sokolům nově přibyli Orli a Dělnická tělocvičná jednota, z nich se v roce 1921 odštěpila Jednota proletářské tělovýchovy, a také ryze sportovní SK Jundrov. A zatímco nejsilnější Sokoli inklinovali nejvíce k národním socialistům, lidovci měli zázemí v orelské jednotě, sociální demokracie DTJ a komunisté v JPT. Nárůst zástavby zaznamenaný v předválečné éře se nezastavil ani v následujících dekádách. Stavělo se soukromě i prostřednictvím stavebních družstev. Stát výstavbu podporoval subvencemi a zárukami. Do roku 1938 přibylo v Jundrově asi 200 nových domů a jejich celkový počet se vyšplhal na 520. Stejně dynamicky rostl i počet obyvatel, který se za dekádu zvýšil o více než 600 na 2785 v roce 1930. Jundrov zažíval ve 20. letech a 30. letech nejprogresivnější období svých dějin. Velkou měrou se na novém bytovém fondu podílely dělnické rodiny. Horší to již bylo s půdou, té byl obecně nedostatek. V tomto ohledu nic nového nepřinesla ani pozemková reforma z 20. let.

V případě Jundrova se týkala pouze lesů, a ty byly navíc majiteli revíru Aloisi Schönburg-Hartensteinovi ze záboru plně vráceny. Jistou změnou v držbě půdy představoval pouze pozvolný rozpadl selských gruntů, kdy se půda štěpila na menší vlastnické celky. Z 13 jundrovských sedláků zůstala před druhou světovou válkou pouze pětice posledních (Václav Putna, František Putna,  Karel Doležal, Josef Vlach a Karel Vyzina).

Během meziválečné éry místně posílila občanská vybavenost. Z trojtřídní školy se stala pětitřídní, navíc modernizovaná. Z knihovny pro minoritu se stala veřejná instituce, nabídku kulturních aktivit rozšířilo sokolské kino. Poštu i četnickou stanici (tu však jen na krátký čas) se podařilo přesunout do vlastní obce (na Vostrývku na Veslařské), čímž její pozice zesílila na úkor kamenomlýnské a pisárecké části katastru. Obec však měla velmi omezené možnosti podnikat něco ve vlastní režii, neboť výtěžky z tradičních přirážek poplatků mířily do společného brněnského rozpočtu a vlastních prostředků mnoho nebylo. Obecní majetek se ztenčil odprodejem parcel na stavbu domů a zůstaly jen pozemky u řeky, kde se skládal vytěžený písek. Na druhou stranu město převzalo jundrovské dluhy, vzniklé především půjčkou na stavbu školy a z nucených válečných úpisů.  Když bychom porovnali úroveň rozvoje Jundrova v rámci Velkého Brna a srovnatelných  samostatných  obcí  v okolí metropole, příliš mnoho rozdílů bychom nenašli. Výhodnost pozice „městské části Brna“ měl Jundrov poznat až ve 2. polovině 20. století Do té doby se musel v mnoha ohledech spolehnout na servis střediskových lokalit, zejména nedalekých Žabovřesk (lékař, firmy, měšťanka a Komína (měšťanka a kostel). Nedlouho po překlenutí zlých časů hospodářské krize a několika následujících příznivých ekonomických letech se výrazně zhoršila mezinárodní situace a prvorepublikové Československo se ocitlo na konci svých sil. Zesílila antipatie českého a německého obyvatelstva a v Brně bylo vzájemné odcizení všudypřítomné. Jundrov měl štěstí, že se mu nacionální excesy vyhnuly, přece jen obec samotná byla od pisárecké enklávy izolovaná. Přesto však podle místních národnostní symbióza vzala rychle za své. A vzájemné neporozumění se pochopitelně prohloubilo v protektorátních letech.

Období druhé světové války nepochybně náleží k nejtemnějším okamžikům jundrovských dějin. Opět se lidé museli vypořádat s přídělovým systémem, intenzivní germanizací ve školách, na úřadech i běžném životě, s kolapsem jakéhokoliv společenského vyžití, ale především s všudypřítomným strachem, zprávami o zatčených a mrtvých. Několikaletá mizérie skončila až osvobozením města v dubnu 1945. První poválečné volby v roce 1946 ukázaly na změnu preferencí, kdy vítězná komunistická strana ovládla zdejší názorové politické spektrum a zůstala hegemonem i do budoucna. Komín a Žabovřesky, které byly součástí stejného poválečného volebního obvodu, preferovaly lidovce a národní socialisty. Poúnorový vývoj je však ve všech obcích stejný. Dochází ke znárodnění podniků, v Jundrově se projeví socializací živností, sedláci a menší rolníci jsou nuceni ke vstupu do zemědělských družstev. Kolektivizační snahy, agitace ani motivační soutěže zde však neměly valné výsledky. Nízký počet zemědělců a malá rozloha polí neumožnili vznik samostatného zemědělského družstva a jundrovští hospodáři, ne však všichni vstoupili do JZD Komín a Žabovřesky. Po pacifikaci zemědělců tlak vyvrcholil v roce 1958 destrukcí kaple sv. Josefa – posledních symbolu „starých časů“. V roce 1964 se přistoupilo k přípravám na výstavbu nových sídlišť v Jundrově. Nadchází nová éra. Starý Jundrov ustupuje. Ale nemizí. Ne každá obec má to štěstí…

Zdroj: Kniha Starý Jundrov, kapitola Jundrov v dějinách (autoři: Ivana Fajnorová a Aleš Vyskočil)